Ondřej Sobotka - kapelník

S Fandou jsem se poprvé potkal na jakémsi hraní v restauraci Troníček v Žampachu. Přivedl ho tam tehdy Láďa Snížek, mistr mnoha nástrojů a nyní především steelkytarista, se kterým se hudebně setkávám velmi dlouho, vlastně od svých muzikantských začátků. Po kratším období nezávazného sobotního pobrnkávání, jsme se všichni tři ocitli v jedné kapele, tentokrát už s ambicióznějšími úmysly. Časem k nám přibyl také bubeník Jára Hassmann, můj příbramský kamarád, a já jsem odložil Telecastera a skončil u basové kytary. I když postupně přišlo a odešlo mnoho dalších hudebníků a hudebnic, my čtyři stále zůstáváme a tvoříme jádro, které se osvědčilo a které se zdá být docela pevné. Nejnověji příchozí tváří je protřelý harcovník Míša Neubauer, který potvrzuje pravidlo, že muzikant odchovaný bluegrassem se neztratí v žádném žánru.

Zásadní událostí bylo, když Fanda na jedné zkoušce vytáhl dvanáctistunnou kytaru po tátovi a zahráli jsme si pár písniček od Brontosaurů. Všichni jsme nevěřícně (bluegrassáci většinou na "dvanáctku" pohlížejí tak trochu s despektem) zírali, jak krásný sound kapela najednou dostala. Rázem bylo rozhodnuto o velké části našeho repertoáru: "strejdových" (Jan Nedvěd) písniček je nepřeberně a Fanda je zpívá upřímně a uvěřitelně, jak by ne, když se mezi ně narodil a vyrůstal na nich.

Mě osobně ovlivnila hudba mnoha žánrů, většinou však ta, která vznikla v USA a ve Velké Británii. Kluci v kapele to mají podobně, proto na hraní vozíme komba a elektrické kytary a po cestě nám v autě vyhrává třeba Brad Paisley. Na koncertech pak hrajeme pár "elektrických" písniček, obávám se však, že často více k vlastní potěše než k radosti diváků.